Každá čarodějnice má mít kočku (nebo kocoura)

 

KAŽDÁ ČARODĚJNICE MÁ MÍT KOČKU (NEBO KOCOURA)

Jak jsem již psala, o tom, že bychom měli kocoura, jsme vůbec neuvažovali. Kocour nám připadal náročný, musel by se kastrovat a navíc jsme s kocouří povahou neměli nejmenší zkušenosti. Krom toho bydlíme ve dvougarsonce, kam se tři dospělí lidé a jedna kočka sice vlezou, ale prostoru nepřebývá. Sybilka si tedy u nás žila jako hýčkaný kočičí jedináček. Energie měla stále na rozdávání, ale postavou moc nevyrostla. Dodnes je to štíhlá elegantní kočičí dáma, která nemá ani deko zbytečného tuku navíc a která dodnes vyskočí na stůl jedním ladným pohybem.

Zlom v našem životě nastal v roce 1999. 12. března, kdy naše republika vstupovala do NATO, jsem si zlomila nohu, a situace se vyvinula tak, že se od té doby věnuji astrologii na plný úvazek jako svému hlavnímu zaměstnání. Se Sybilkou na klíně a s nohou v gypsu jsem překládala, psala a vykládala horoskopy. Syn se chystal k maturitě a posléze i na vysokou, život běžel a na změnu nic neukazovalo. Přesto přišla. Stejně jako jiné velké změny se sestávala z několika zdánlivě nesouvisejících pramenů. V jisté pošmourné zářijové nedělní odpoledne tohoto roku jsme byli doma. Už ani nevím, zda mě zlobila zlomenina nebo se mi nikam zcela obyčejně nechtělo. Mezitím se rozhodl soused, že zajde do obchůdku s nápoji pro něco k pití. Jak řekl, tak udělal. Nakoupil, co bylo potřeba a vydal se k domovu. Cestou zpátky se k němu přidalo mourovaté, urousané, viditelně hladové a vůbec žalost vzbuzující stvoření, v němž by jen zatvrzelý milovník zvířat (kterým Jarda nepochybně je) odhalil budoucího krásného kocoura. Dvakrát ho psychicky zvládl odehnat, ale opět se ukázalo, že síla kočičí vůle je silnější. Kotě se k němu připadlo i potřetí a on ho vzal domů… což ovšem neměl dělat. Doma měl totiž dobrmanku (upřímně řečeno, byla to povahou i vzhledem kvintesence všech dobrmanů) a ta usoudila, že jí donesl něco ke svačině, což je od něj samozřejmě velice pozorné. Ve finále řvalo kotě v kuchyni na lince a pes přemýšlel, jak se tam za ním dostane. Kraválu bylo víc než dost a protože to nevypadalo, že někdy skončí a že se zvířata spolu domluví, vzal Jarda kotě a vydal se zazvonit na nás.

Otevřel mu muž, který se mi sice snažil vysvětlit, že do předsíně vlastně ani nemám chodit, protože tam není nic k vidění – ovšem neuspěl. Na dlani mu totiž ležel kočičí drobek bílé barvy s mourovatou dekou na hřbetě a s očima zelenýma jako Scarlett O´Harrová blahé paměti. Natáhla jsem ruku a zvíře se mě chytilo drápkem – a bylo vymalováno. Kotě přišlo domů, zvizitýrovalo Sybilce misku (kupodivu nebyla moc naštvaná, protože patrně dojedl něco, co jí moc nechutnalo) a zalezlo někam, kde na něj nebylo moc vidět, kde asi dumalo, co se s ním vlastně stalo. Můj muž mezitím usoudil, že se všechno vyřeší v hospodě a šel se zeptat, zda někdo kotě nechce. Přišel asi za hodinu a pravil: „Je to domluvené, bere si ho Standa. Už mu dal jméno, bude se jmenovat Tomík!“ Zvíře se vyloženě schoulilo do sebe a já jsem začala bojovat: „Standa se rozvádí a zvíře do neurovnaných rodinných poměrů nepůjde! Psychicky by tam strádalo!“. Mezitím přišel domů syn, který se velice podivil, co tam druhá kočka dělá a o mé inteligenci se vyjádřil opravdu nelichotivě. Večer navíc kočičák prokázal neobyčejnou zdatnost, protože z talíře naloženého koprovkou, knedlíky a kouskem vařeného hovězího, elegantně ukradl kus masa, který byl skoro tak velký jako on a bez cizí pomoci si ho odsmýkal za skříň. Syn mezitím usoudil, že bych zvířeti mohla věnovat přesně tu pozornost, kterou jsem teď věnovala jeho kontrole a začal k novému členu rodiny přistupovat vyloženě pozitivně.

Druhý den – tj. v pondělí – si měl ve tři odpoledne pro kotě přijít Standa. Atmosféra houstla a tvoreček ukázal, že má radary vpravdě dokonalé. Zatímco se dopoledne rozvaloval a klidně pospával, po poledni mi chodil za patami a půl hodiny před plánovaným příchodem jeho nového páníčka se mi uvelebil na klíně, kde zaťal drápky a dával každou molekulou svého těla najevo, že se nehne ani pod hrozbou přímého násilí. Hodiny se blížily ke třetí a napětí se dalo skoro krájet. Doma panovalo ticho. Muž byl zalezlý u počítače, já jsem seděla v pokoji s kočkou na klíně. Sybilka, která by si z toho nemusela nic dělat, zaujala strategické postavení na ledničce, odkud měla přehled a odkud mohla v krajním případě rychle zmizet do přepravky. Třetí hodina odbila… a nestalo se nic. Nic se nestalo ani o půl čtvrté, ani ve čtyři. Po čtvrté se můj muž vynořil z hlubin virtuálního světa, podíval se na nás, uchopil jemně kotě a zahovořil: „Pokud máš u nás zůstat, musíš mít pořádné kočičí jméno. Budeš se jmenovat Nostradamus!“. Na jeho ruku se kotě akorát tak vešlo (mimo visel jen ocas), ale dotyčné zvíře vypadalo, že si je vědomo velikosti chvíle a chápe, že se kolo osudu zase jednou obrátilo v jeho prospěch.

Když se vrátil synek z přednášek a my mu sdělili, že je nás o Nostradama víc, jenom pokrčili rameny a suše řekl, že stejně čekal, že to tak dopadne. Starosti měla jedině Sybilka, protože usoudila, že musí nového člena rodiny naučit řádnému kočičímu chování. Během prvního dne zvládl na výbornou chození na záchůdek, sprint k misce a jiné užitečné dovednosti. Jediné, co se dodnes nenaučil, je Sybilin blazeovaný výraz nad miskou něčeho, co jí zrovna nejede. Mládí na ulici v něm nechalo hlubokou stopu a dodnes s chutí jí cokoliv, co se mu předloží. Jeho metabolismus mu lze jen závidět, protože je to i po vykastrování (k němuž nakonec přece jen došlo), štíhlý a elegantní kocour. Při jeho celkové bystrosti mu však dodnes nedošlo, že je dvakrát tak velký jako nynější babička Sybilka a stále ji vzorně poslouchá. Občas se sice trochu vzbouří, ale Sybča si ho záhy zpacifikuje a život se dvěma kočkami pokračuje dál… už desátý rok.

S pozdravem vaše dr. Jarmila Gričová

 

Červenec 2009

Astroložka JaGa

Pro sestavení horoskopu potřebuji datum, čas a místo narození.

Horoskopy vykládám výhradně při osobním styku.

Kontakt

dr. Jarmila Gričová Šumbarská 704
735 41 Petřvald
+420 777 575 627 gricova.jarmila@gmail.com