Jak jsem pochopila krásu multikulturalismu

 

JAK JSEM POCHOPILA KRÁSU MULTIKULTURALISMU

Není tajemstvím, že mám koncem června narozeniny, a taky není tajemstvím, že jsem už překročila padesátku. Oby tyto fakty mě nutí, abych se zamyslela nad rokem uplynulým a pouvažovala o tom, co (snad) přijde v roce budoucím. Po padesátce k výše uvedeným úvahám navíc přistoupily i úvahy o zdravotním stavu, o tom, že člověk chce stále stejně, ale zvládá čím dál méně a podobně (pokud znáte, víte, o čem je řeč; pokud neznáte, stačí pár let počkat).

Letos přelom června a července navíc obohatily diskuse o vízech do Kanady a o důvodech, které měla kanadská strana pro jejich zavedení. Jde o stav, který se necítím povolána hodnotit, a proto to dělat nebudu. Přesto jsem se letos na vlastní kůži přesvědčila, že multikulturalismus je opravdu obohacující. Procházela jsem mým rodným městem, kde se před lety usadilo několik vietnamských rodin. Pracují jako o život, mají krásné okaté děti a klasickou cestou je propracovaly ze stánků do normálních kamenných obchodů.

Obvykle tam nechodím, ale tentokrát jsem sháněla skleněný džbán na senzační limonádu (pokud vyjde místo, na konci přidám recept!) a tak jsem tam vlezla. Prvním překvapením byla prodavačka – česká dáma zhruba v mých letech. Místo obvyklého chladného pohledu se ke mně vrhla a začala se ptát, co chci a co potřebuju. Byla jsem z ní tak trochu překvapená, pak jsem řekla, že si vyberu. Odpovědí mi byl dost zoufalý výraz a věta, které jsem nerozuměla: „Já s vámi musím mluvit! My tu máme dědečka a ten by byl naštvaný!“

Naprosto jsem nechápala, o čem jde řeč. Když jsem se však po krámě důkladně podívala, zjistila jsem, že v rohu sedí vietnamský staroušek, opřený o hůlku. Vypadal zhruba jako strýček Ho blahé paměti (my starší si ho pamatujeme, mladším doporučuju, aby si jeho portrét našli na netu) a kdybych měla na několik kroků rozhodnout, zda živý je nebo není, opravdu bych nevěděla, co říct. Tvář měl vrásčitou, vlasy skoro bílé, dlouhý vous – ale najednou otevřel podivuhodně živé oči a já získala dojem, že pokud jimi nevidí až za druhý roh, do pokladny vidí určitě. Když zjistil, že se s prodavačkou bavím a ta evidentně nezahálí, spokojeně pokýval hlavou a propadl se zpět do svých meditací.

Od paní jsem se pak dozvěděla, že je to snad dědeček majitelů obchodu a pradědeček vnoučat, která se tam různě pohybovala. Dědeček se už do hektického pracovního tempa nehodil, ale o tom, že by mohl přestat pracovat, nemohla být řeč, takže z něj rodina udělala dozorce přes krám. Dědeček seděl, dohlížel, a pokud se mu něco nelíbilo, podával rodině večer příslušný referát. (o tom, zda stejně pospíchal s chválou, jsem se nic nedozvěděla). A když prý svou hodně, ale opravdu hodně lámanou češtinou paní prodavačce vysvětloval, že by si měla zákazníků vážit, protože jsou jejími chlebodárci, nakonec pravil: „A když to dělat nebudeš, nezasloužíš si svou denní rýži!“

Nevím, jak to zaklepalo s paní prodavačkou, ale mi tento výrok připadal starodávný, patriarchální a vyloženě výstižný. Při pohledu na dědu bylo jasné, že byly doby (a pravděpodobně ne tak dávné), kdy otázka denní rýže byla otázkou života a smrti. Přiznám se, že jsem džbán podle svých představ nesehnala. V dalších cestách jsem však pokračovala podstatně pomalejším tempem a uvažovala o tom, jak se vlastně v jiných kulturách jedná se stářím. Zatímco u nás jsou noviny plné inzerátů o mladém dynamickém kolektivu, kde se třicátník cítí jako věkem diskvalifikovaný, v této rodině našli i pro hodně letitého staříka místo, které odpovídalo jeho schopnostem a kde se cítil užitečný. Dědouš si byl evidentně jistý, že si svou denní rýži zasloužil a k rodinnému stolu sedal s jistotou a důstojností. Když si tak vezmu svůj vlastní život, byla bych docela spokojená, kdybych i v pozdním věku mohla přiměřeně svým budoucím omezeným silám a schopnostem dělat něco, co by mi ponechalo důstojnost a jistotu, že pracuju natolik, abych si svou denní rýži zasloužila.

Pokud budete toto číslo Phoenixu mít v rukou ještě na konci srpna, kdy jsou dny horké, můžete si k podobným úvahám, které ve vás moje rozjímání možná vyvolá, připravit onu skvělou limonádu, na kterou jsem sháněla velký skleněný džbán:

Vezměte několik citrónů, z těch vytlačte šťávu, dejte ho hrnce (bez jadérek!) Na jeden citrón přidejte jednu vrchovatou lžíci přírodního cukru. Všechno nechte nejdříve na ohni rozpustit a potom vychladnout. Následně vezměte čerstvou mátu, lehce podrťte v keramickém hmoždíři (může být i skleněný nebo mramorový, neměl by být kovový. Pokud hmoždíř není, stačí, když mátu podrtíte lžičkou – i když to není tak efektní). Do džbánu nebo jiné nádoby dáte citrónovou šťávu s cukrem, mátu, přijelete ovocný džus (vyzkoušeli jsme jablečný a broskvový), přidáte na drobno nakrájené ovoce (do jablečného džusu jablka, do broskvového broskve), dolejete vychlazenou minerálkou bez příchuti, ale zato s bublinkami. Na dno sklenice dáte ledovou tříšť (pokud nemáte ledničku, která ji umí, pořiďte si speciální mlýnek, protože výroba tříště rozbíjením ledových kostek v utěrce je opravdu záležitost jen pro silné nervy), na to nalejete limonádu, přidáte brčko a s chutí konzumujete. Pokud máte jistotu, že jste den prožili tak, abyste si zasloužili svou denní dávku rýže, bude vaše spokojenost zaručená.

S pozdravem vaše dr. Jarmila Gričová

 

Září 2009

Astroložka JaGa

Pro sestavení horoskopu potřebuji datum, čas a místo narození.

Horoskopy vykládám výhradně při osobním styku.

Kontakt

dr. Jarmila Gričová Šumbarská 704
735 41 Petřvald
+420 777 575 627 gricova.jarmila@gmail.com