Každá čarodějnice má mít kočku II

 

KAŽDÁ ČARODĚJNICE MÁ MÍT KOČKU II.

…aneb život se Sendulkou přinášel samá překvapení. Když jsem ji totiž přinesla domů, byl můj muž na nemocenské se žaludečními vředy a byli s kočkou sami doma. Zvíře tedy získalo dojem, že jsou oba zhruba na stejné úrovni a jsou si rovni. Já a syn jsme totiž každý den někam mizeli a posléze se vraceli, zatímco oni dva soužili doma v dokonalé symbióze. Můj muž navíc uměl otevírat ledničku, v níž se skrývala chutná ryba s těstovinami (podotýkám, že byl rok 1987 a o specielních konzervách nikdo nevěděl, takže jsme chutnou a výživnou stravu připravovali doma). Když šel potom muž do práce, byla kočička viditelně naštvaná, protože přišla o svého společníka a musela si přes den vystačit sama. Zvládla to na výbornou a dodnes ji podezírám, že si ve volných chvílích četla a vůbec si doplňovala vzdělání.

Časem se v ní však projevily některé méně pozitivní povahové rysy. Sendulka byla totiž velice poťouchlá kočička. Když jí byl asi rok, loučili jsme se s návštěvou u otevřených dveří a ona se nám prosmykla mezi nohama a utekla. Když mí příští den duchem opravdu chudá sousedka vysvětlila, že jim o půlnoci vlítla do bytu o patro níž černá kočka, kterou potom vyhodili před barák, aniž si položili otázku, kde se tam vzala, byla jsem dost naštvaná. Vše se navíc stalo den před naší dovolenou. Naštěstí zasáhla majitelka její chlupaté matičky, která měla s chytáním zaběhlých koček bohaté zkušenosti a Sendulku nám po návratu z dovolené slavnostně vrátila. Přiznám se, že jsem od té doby byla ohledně kočky lehounce hysterická (můj syn tvrdí, že hodně hysterická a občas dodává, že o něj jsem takovou starost v životě neměla). Pokud jsem neměla jistotu, že je kočka doma a pokud možno na dohled, prostě jsem neusnula.

Sendulka si toho však všimla a protože k jejím mnohým dovednostem patřilo i otevírání skříní, začala s námi hrát hru na ztracenou kočku. Zalézala do nejrůznějších zákoutí, kde vzhledem ke své barvě bez problémů splynula s pozadím, a trpělivě čekala, až můj amok překročí i pro ni snesitelnou mez. Následně vylezla, elegantně se protáhla a melodickým mňoukáním, které patřilo k jejím dalším půvabům, se mi vesele vysmála. Vrcholu to však dosáhlo ve chvíli, kdy jsme byli na dovolené u mých rodičů a byt jsme půjčili kamarádům, aby si za levný peníz užili Prahy. Hledání kočky přešlo do rodinných legend, kdy prolézali celý byt, hledali kočku. Finále nastalo ve chvíli, kdy asi po desáté otevřeli skříň a černá kožešinová čepice, která ležela ve vrchní polici, na ně najednou pobaveně mrkla žlutým okem.

Co se nás týče, staralo se zvíře o naše duševní obohacení. S mým mužem sdílela stůl i lože a když byl nemocný a po chemoterapii mu nebylo zrovna nejlépe, ležela trpělivě vedle něj, hřála ho, občas ho olízla a vůbec mu věnovala veškerou pozornost, o které usoudila, že mu udělá dobře. Přesto však byla chvíle, kdy dávala přednost mě. Velice rychle pochopila, že se modlím každý večer kus růžence a sotva jsem ho brala do ruky, přišla a drápala se mi na klín. Velice rychle se z ní stal indikátor kvality mých modliteb: když jsem byla nesoustředěná a zdrávasy jen odříkávala, velice rychle odešla. Když jsem se naopak soustředila tak, jak je potřeba, propadla se do zvláštního stavu, kdy se sice ani nehnula, byla dokonale uvolněná, ale přesto bylo jasné, že je soustředěná minimálně stejně silně jako já. V této symbióze jsem pak zažila dokonce i to, čemu mí jógy znalí přátelé říkají sámadhí, kdy jsem měla pocit, že jsem v absolutním souladu s celým vesmírem, absolutním bezčasí, kdy je všechno jasné, krásné a dokonalé.

Dodnes nevím, zda se toto skvělé zvíře nerozhodlo, že na sebe přetáhne manželovu chorobu. Po devíti měsících chemoterapie a ozařování, kdy mu stála věrně po boku a v nocích, které trávil v nemocnici, nešťastně bloudila po bytě a hledala ho, se najednou její zdraví zhoršilo. Přestala jíst a začala si vybírat v jídle, časem se přidalo častější zvracení. Když jsme se v létě vrátili z dovolené, byla hubená, s pocuchaným kožíškem. Odběry krve jen potvrdily, že trpí selháním ledvin chronického charakteru, což je prý u doma chovaných černých koček ve zralém věku poměrně časté onemocnění. Na radu kamarádky homeopatky jsme jí dávali Arzén ve vysoké potenci, který sice život neprodlouží, ale jeho konec výrazně zkvalitní. Opravdu to platí, protože posledních 14 dní svého života se chovala naprosto stejně jako obvykle. O tom, že ji necháme uspat, aby se zbytečně netrápila, jsme se domluvili s mužem už dávno. Poslední večer, kdy byla u nás, sice nezvracela, ale byla už tak slabá, že na křeslo, kde jsem se modlila, nevyskočila a já jsem ji musela zvednout. Když jsem začala v prstech přebírat růženec, zavřela jsem oči – a najednou měla něco jako vizi (schválně píšu „něco jako“, protože dodnes nevím, co to bylo). Najednou jsem před sebou viděla modrobílou Matku boží, jak sedí před bílou zdí a má na klíně naši Sendulku. Druhý den jsme zajeli ke kolegovi z vysoké, který ji znal a měl ji rád. Občas dokonce žertoval, že podle řevu měl dojem, že ho čeká tygr a ne naše dvoukilová kočka. Obvykle šla na stůl vyloženě nerada, ale teď bylo všechno jinak. V čekárně mňoukala pořád, ale jemně a měkce a my jsme měli s mužem pocit, že nám radí, co máme dělat, až tu s námi nebude a nebude nikdo, kdo by na nás dohlédnul. V ordinaci se nekonalo žádné rvaní z přepravky. Vykráčela důstojně, sama si lehla a lehce konsternovanému kolegovi nabídla se zcela samozřejmým gestem levou přední. Usnula během dvou minut. Oba jsme ji hladili a říkali, že jí děkujeme na všechno, co nám dala. (Teď mě omluvte. Je to sice už čtrnáct let, ale přesto mi nějak vlhnou oči…)

S pozdravem vaše dr. Jarmila Gričová

 

Květen 2009

Astroložka JaGa

Pro sestavení horoskopu potřebuji datum, čas a místo narození.

Horoskopy vykládám výhradně při osobním styku.

Kontakt

dr. Jarmila Gričová Šumbarská 704
735 41 Petřvald
+420 777 575 627 gricova.jarmila@gmail.com