Každá čarodějnice má mít kočku III

 

KAŽDÁ ČARODĚJNICE MÁ MÍT KOČKU III

Každý, kdo někdy odcházel z veteriny s prázdnou přepravkou, ve které bylo ještě cestou tam živé zvíře (i když nemocné), asi chápe, jak nám bylo. Cesta zpátky byla nepříjemná a telefon, kterým jsem nebytí naší Sendulky sdělovala kamarádce, která vlastnila její maminku a babičku, ještě nepříjemnější. Kamarádka mě však neobyčejně překvapila. Zvěst o Sendulčině úmrtí přijala na svou emotivní povahu velice lhostejně a ani jí nenapadlo, že by mi mohla nadávat, že za to nějakým způsobem můžu (což je divné, protože vždycky, když se kočičákům něco stalo, za to mohl kdokoliv kromě nich samotných). Novinku přijala, vyptala se sice na podrobnosti, ale přesto jsem měla pocit, že má v záloze nějakou kartu, která mě má zbavit smutku a stesku. Měla. Když jsem dopovídala, povzneseným hlasem sdělila, že se mamince Žemli a tatínkovi Chlupínkovi narodila čtyři koťata, která už téměř vidí a z nichž si jedno musíme vybrat jako náhradu za Sendulku.

O tom, že chceme kočku, jsme nepochybovali, protože představa, jak necháváme kocoura kastrovat, se nám ani trochu nelíbila (Později nás před takový úkol život stejně postavil, ale to bylo ještě daleko). Dalším úkolem, který před námi stál, byl výběr pořádného jména, které by bylo dobře vyslovitelné, dostatečně reprezentativní a vůbec. Kdo z nás první řekl, že by se kočka mohla jmenovat Sybila, vůbec nevím, nicméně jméno bylo – a my jsme se jednoho říjnového dne vydali na Jižní město s přepravkou, která se tam měla naplnit zvířetem, jež se nám rozhodlo zaplácnout prázdné místo v životě. Když jsme přišli ke kamarádce, zůstali jsme jenom koukat: na podlaze dvougarsonky jen o chlup větší než naše se proháněla čtyři koťata – dva rezaví kocouři a dvě kočky barvy silně neurčité. (U Sybilky jsme ji později nazvali „písnický multicolor“). Koťata se jmenovala po slavných tenistech a já jsem si opět uvědomila, jak moc jméno zavazuje. V jejím případě opravdu platilo staré nomen-omen. Původně se totiž jmenovala Steffi po Grafové a bylo vidět, že jí majitelka jméno vybrala vyloženě dobře. Kotě bylo totiž opravdu neobyčejně pohybově aktivní a to, co dokázalo, se navždy přesunulo do rodinných análů.

Zatímco Sendulka byla už od kotěte tvrdý introvert, který nás měl sice rád, ale své důstojnosti si vážil podstatně víc, byla Sybilka od začátku jiná. Nikdy sice nemňoukala (dodnes vyluzuje jen podivné hrdelní poštěkávání), ale obratnosti měla tolik, že by tím bez problémů podělila nejméně tři další kočky. Už cestou z Jižního Města domů všemi otvory v přepravce vystrkovala všechny končetiny, docela s chutí se nás snažila drápnout a vůbec se chovala na rozdíl od Sendulky dost neortodoxně. Když přišla k nám, všechno si pořádně prohlédla (přiznám se, že jsme už neměli tu sílu, abychom ji nutili spát v předsíni) a vrhla se na jídlo, které jsme jí s láskou připravili. Na rozdíl od Sendulky však nejedla, nejí a patrně nikdy nebude jíst granule (je to pravděpodobné, protože je jí už skoro 14 let a granule nikdy dobrovolně do huby nevzala. Když nám známý donesl vzorek čehosi zahraničního a drahého, po čem prý jeho vlastní kočka šílí, přišla k misce, přičichla a podívala se na nás s takovým nesouhlasem, že nám všem třem po zádech přešel mráz a místopřísežně jsme slíbili, že už se nikdy takového prohřešku proti bontónu nedopustíme).

Zvíře jedlo, spalo a vyloženě prosperovalo. Po týdnech, kdy jsme zápasili se Sendulčiným nechutenstvím, jsme byli vyloženě vděční za zvíře, které bez řečí sní, co je na misce, a ještě žadoní o přídavek. Aby však nebylo všechno tak růžové, ukázalo se, že zvíře má i svá negativa. Bylo totiž až neskutečně pohyblivé a kam chtělo, tam se dostalo. Z půdičky, kterou máme nad vchodem do pokoje, s chutí skákalo na záda návštěvám, které si v předklonu obouvaly boty a bavilo se jejich prvotním zděšením a následným vztekem. Když nemohla vyskočit na linku, na které se něco dělalo, bez okolků vyběhla po zádech toho, kdo u linky zrovna stál a poskytl jí svým tělem oporu. Dotyčný sice většinou nebýval moc nadšený, ale odpustil. Dalším zdrojem průšvihů byly její ostré drápky. Je to prý znak dobrého zdraví a vitality, ale přiznám se, že bych občas byla spokojenější, kdyby byly poněkud méně ostré a zvíře poněkud méně vitální. Běh, kdy se před zdí nezastavila a čekala, až ji setrvačnost vynese až do půlky stěny, vypadaly krásně, ale jen to té doby, než se začala zpátky spouštět tak, že se držely drápy, které ničily tapety i omítku. Dalším úspěšným trikem bylo drápání se po sítích, které máme v oknech, aby kočky nevypadly. Ze sítě uměla totiž vylézt na hranu otevřeného okna a odtud skočit nic netušícímu spáči v posteli pod ní na břicho. (Kdo zažil, místopřísežně prohlašuje, že nikdy nezapomene). To, že se pletla pod nohy, že utíkala z chodby a my ji honili po domě a podobné, bylo už známé a proto to nevyvolávalo zdaleka tolik emocí jako u její předchůdkyně.

Na vlastní kůži jsem se tak přesvědčila, že druhé dítě i druhé zvíře to mají na jedné straně snazší a na druhé podstatně těžší nebo jejich starší sourozenci nebo souzvířata. Spousta věci je tady sice v různé modifikaci, ale přesto podruhé už nikoho ani nenapadne, aby se stresoval kvůli tomu, zda malé chlupaté stvoření pořádně jí nebo nejí. (Když navíc pořádně jí, jako ta naše, nestresuje se vůbec). Vypadalo to, že život nabral konečně ten správný směr. Doma byla sice kočka jinobarevná než černá (což byl podle kamarádky jasnovidky jedině dobře, protože jsme ji až tak nesrovnávali s její černou předchůdkyní a dovolili jí tak budovat svou vlastní osobnost), ale byla zdravá, dobře prospívala a všechno bylo pro prvních pár let v naprostém pořádku. Změny se začaly dít na počátku roku 1999, kdy naše republika vkročila do NATO a kdy nám všem začal nový život.

S pozdravem vaše dr. Jarmila Gričová

 

Červen 2009

Astroložka JaGa

Pro sestavení horoskopu potřebuji datum, čas a místo narození.

Horoskopy vykládám výhradně při osobním styku.

Kontakt

dr. Jarmila Gričová Šumbarská 704
735 41 Petřvald
+420 777 575 627 gricova.jarmila@gmail.com