Modlitba

 

MODLITBA

Mám pár koníčků, které mi sice život komplikují, ale kterých se prozatím nehodlám vzdát. Jedním z nich je návštěva Aukra, kde neustále dražím knihy do už tak přecpané knihovny, a druhým je denní prolézání nejrůznějších blogů. I když si říkám, že tam nepolezu, protože je to jen stres, vždy se nechám znovu nachytat. Stejné to bylo i v neděli 23. srpna.

Našla jsem blog mladé dámy v požehnaném stavu. Ve vesničce, kde se vyskytovala, potkala starší paní, takto matku čtyř dětí, které se svěřila, že se bojí všeho, co přijde. Dotyčná jí řekla, že se za ni pomodlí a natáhla ruku, že jí udělá křížek. Mladá dáma jí ruče vysvětlila, že o žádné modlitby nestojí, žehnající ruce se vyhnula a šla dál svou cestou. V dalším řádku neopomněla vzdát úctu svému otci, který do ní od malička vtloukal, že veškerá víra je jen berlička pro ulehčení života a že je nejlepší, když se dotyčný spoléhá sám na sebe. Na rozdíl od autorky tohoto blogu znám několik nejrůznějších doktorů, i pár přírodovědců by se mezi nimi našlo, kteří víru mají – a vůbec jim to nebrání, aby se spoléhali sami na sebe a první ruku ku pomoci hledali na konci svého vlastního ramene. Sama za sebe musím říct, že modlitba nemá v mém životě zdaleka tak pevné místo, jak by podle církevních otců mít měla, ale přesto tvoří jeho neoddělitelnou součást – hlavně ve chvíli, kdy musíte něco dělat a kdy se nic jiného dělat nedá.

Vzpomínám si na noc, kdy manžel spal v nemocnici, protože měl jít druhý den na operaci, která měla potvrdit nebo vyvrátit jeho chorobu a kdy jsem se modlila celou noc, protože se opravdu nic jiného dělat nedalo. Vzpomínám si však i na jednu modlitbu, kterou jsme s mužem obětovali za lidi, které jsme nikdy neviděli a ani nevěděli, jak se jmenují. Začalo to tak, že nám zavolali z agentury, pro kterou občas překládáme, a ptali se, zda bychom si troufli přeložit text z videokazety. Dotyčná zaměstnankyně sice naznačila, že je s tím něco v nepořádku, ale tomu jsem nevěnovala pozornost.

Až doma jsme zjistili, že se jedná o pracovní materiál do jistého investigativního pořadu. Na pásku byl rozhovor s polským kriminalistou, který hledal (a posléze i našel) ostatky tří lidí, jež zabil jistý gang. Jedna z členek tohoto gangu (původním povoláním dětská lékařka) se totiž dostala do Česka, zde ji kvůli nějakým nesrovnalostem na cizinecké policii zajistili a vrátili do Polska, kde zjistili, že má ruce v oné trojnásobné vraždě. Šlo o to, že mladý pár s dítětem prodal byt v Gdaňsku a hodlal odletět do Ameriky. Poslední den před odjezdem k nim přišla ona paní doktorka, pozvala je na grilování do dun u moře, kde by se měli rozloučit se starou vlastí. Kromě ní tam byli dva další muži, grilovalo, se popíjelo a nálada byla podle slov kriminalisty „šampaňská“. Byla – ovšem až do momentu, kdy jeden z mužů vytáhl pistoli a oba dospělé bez zaváhání odpravil. Vyplýtval však na to všechny náboje, které měl. Dítě, které s sebou měli, si mezitím hrálo někde v dunách, a protože na něj už náboje nezbyly, hbitě zaimprovizoval a ubil ho pažbou. Paní doktorka měla při tom hlavu zabalenou v dece, protože jí útlocit nedovolil, aby se na takový masakr dívala. Dotyčné pak obrali o šperky a hezčí a krví neponičené kusy oděvu, zahrabali na malém plácku a rozhlásili, že odjeli do Států, kde se jim žije dobře. Už po prvním poslechu kazety nám byla jasné, co s ní není v pořádku. Kdo mě zná, ví, že rozhodně nejsem člověk, který se lehce dojímá – ale tentokrát to bylo jinak.

S mužem jsme se mlčky dohodli, že to musíme zvládnout najednou, abychom se k textu už nemuseli vracet. Začali jsme v devět večer a končili někdy kolem druhé ranní. A když jsme skončili, přišlo nám zcela samozřejmé, abychom se za ty tři nešťastníky, které policie po dlouhém hledání našla v písku u Baltu, pomodlili. Modlili jsme se i za děti oné paní doktorky, které budou nejdříve vyrůstat bez matky, aby si pak musely uvědomit, že jejich milovaná matička byla vražedkyně (nebo alespoň spolupachatelka vraždy). Modlili jsme se za zrazené přátelství, které až nechutně přesně kopírovalo příběh Krista a Jidáše, akorát že místo stříbrňáků se platilo v dolarech. Modlili jsme se a já jsem se vůbec nestyděla, že mi přitom kapou slzy.

A tehdy jsem pochopila, že jsou chvíle, kdy se opravdu nedá dělat nic jiného, než se modlit, protože jinak by člověk ke světu, ve kterém žije, ztratil poslední špetku důvěry.

 

Vaše Jarmila Gričová

 

Říjen 2009

Astroložka JaGa

Pro sestavení horoskopu potřebuji datum, čas a místo narození.

Horoskopy vykládám výhradně při osobním styku.

Kontakt

dr. Jarmila Gričová Šumbarská 704
735 41 Petřvald
+420 777 575 627 gricova.jarmila@gmail.com