Alžběta První

Je zvláštní, že v zemi, kde byli muži tak důležití – tedy v Anglii – byly dvě nejdůležitější epochy její historie pojmenovány po ženách. O době viktoriánské a jejím pokrytectví se ještě dnes píše a mluví s lehkým despektem, ale o epoše alžbětinské se vyjadřují jak historici, tak i lidé, kteří se zabývají uměním, jenom s úctou. Jde totiž o druhou polovinu XVI. století, kdy se z dosud provinční Anglie stala velmoc světového formátu a kdy kvetlo umění i řemesla. Šlo o epochu, která dostala jméno po královně, která měla přízvisko „panenská“ a která se v době, jež u žen cenila snad nejvíce schopnost donosit a porodit dítě, nikdy nevdala.

Původ Alžběty byl nade vší pochybnost královský, ale přesto na ní lpělo stigma nemanželského dítěte. Sňatek její matky a jejího otce byl sice okázale oslavován, ale lpěla na něm povážlivá skvrna. Ženichem a nastávajícím otcem byl totiž Jindřich VIII. a nevěstou jeho druhá žena Kateřina Boleynová. Aby si ji mohl vzít, zapudil svou první manželku Kateřinu Aragonskou, se kterou měl kromě několika mrtvě narozených dětí živou dceru Marii (té daly později dějiny nespravedlivě přízvisko Krvavá a to i přesto, že nebyla celkem o nic krvavější než ostatní její urození příbuzní). Když si Jindřich za velké slávy bral bývalou dvorní dámu své ženy Annu, těšil se na zdravé dědice, které mu dá. 17. září 1533 v 15.00 UT královna porodila v Greenwichi zdravé novorozeně – ovšem ženského pohlaví. Dnes by se otec radoval, že jsou dítě i matka zdravé. V době, o které uvažujeme, mohl být sice zklamaný, ale také se mohl utěšovat myšlenkou na další zdravé syny, které jim nebesa za jeho vydatné pomoci určitě brzy pošlou. Anna Boleynová přišla brzy do jiného stavu podruhé, ale syn, kterého porodila, byl mrtvý. Toto neštěstí ji zbavilo posledních králových sympatií, a když si našel nový objekt svých vášní (Janu Seymourovou), nechal svou dříve tak milovanou ženu popravit. Odehrálo se to 19. května 1536, kdy tvořil tranzitní Uran přesnou konjunkci se Saturnem malé princezny. Den po popravě slavil Jindřich svatbu s Janou, která mu konečně porodila vytouženého dědice – prince Edwarda. Aby dcery z předchozích manželství neohrožovaly jeho postavení, nechal je parlamentem slavnostně prohlásit za bastardy. Jana Seymourová zemřela v šestinedělí, což nebylo v této době nic neobvyklého. Jindřich se oženil ještě třikrát, ale z jeho svazků už žádný potomek nevzešel.

Alžběta mezitím vyrůstala na venkově spolu se svou nevlastní sestrou Marií. Otec jim sice vzal manželský původ, ale zároveň se postaral, aby obdržely výchovu, jež odpovídala jejich postavení. Kromě jazyků se obě princezny učily tančit, jezdit na koni, střílet lukem a navíc pěstovaly hudbu. Jediné, co jí nešlo, byly ruční práce, které jí připadaly nudné a nenápadité. Když skončila éra vychovatelek, převzal Alžbětu známý humanistický učenec Roger Ashem. Ten k její výchově přidal další cizí jazyky, takže princezna uměla latinsky, francouzsky a italsky. Navíc si přibrala řečtinu a matematiku. Výchova byla možná tak náročná i proto, že v roce 1544 uznal Jindřich své dcery jako možné nástupkyně syna Edwarda, pokud by zemřel bez dědiců (Jupiter se v tomto roce Alžbětě točí na MC a vstupuje do X. domu). 28. ledna 1547 král Jindřich VIII. zemřel (tranzitní Pluto šel kvadraturou na radixové MC) a 6. července 1553 ho následoval i churavý král Edward VI. (Slunce vytváří trigon na MC, Mars sextil). Na trůn nastoupila Marie (dcera Kateřiny Aragonské), která byla vychovávána v katolické víře a doufala, že Anglii opětně přivede pod vliv Říma. Dobré vztahy mezi princeznami zmizely v nenávratnu a Marie nechala dokonce Alžbětu zavřít na nějakou dobu do Toweru (mistrovský psychologický tah, protože zde byla popravena její matka). Pobyt ve vězení Alžbětu od základů změnil. Z důvěřivé a radostně naladěné mladé dámy se stala zralá žena, která nevěřila nikomu a ničemu, která počítala s každým podrazem a každou zradou. Marie se vdala za svého španělského synovce Filipa. Byl sice o devatenáct let mladší, ale to byl detail, který nikomu nepřekážel. Princ Filip mohl mít různé vady, ale rozhodně mu nelze vyčítat, že byl hloupý a že neměl státnické myšlení. Sotva se zorientoval v Anglii, přišel na dvě věci: Pochopil, že jeho žena není příliš zdravá a že mu patrně nikdy neporodí dědice. Zároveň se ujistil v tom, že by další kolísání Anglie na pokraji nábožensky motivované občanské války muselo nutně skončit katastrofou. Národ musel tedy dostat krále, kterého uzná a jehož bude respektovat. Přesvědčil Marii, aby svou sestru jmenovala nástupkyní (je paradoxní, že tímto státnickým gestem španělský princ vlastně ukončil světovládu své vlastní říše).

Když 17. listopadu 1558 královna Marie zemřela, stala se Alžběta ještě do konce roku anglickou královnou (Saturn tvořil Alžbětě sextil na Urana a trigon na ascendent, Neptun sextil na Saturna). Do čela svého kabinetu postavila sira Williama Cecila, který byl jejím věrným rádcem téměř po celý její zbývající život. Spolu s nástupem na trůn se rozhodla skoncovat i s náboženským svárem, který Anglii dělil a vnitřně vyčerpával. Zastávala sice prioritu reformované státní církve, ale zároveň byla velice tolerantní ke všemu, co bylo důležité pro katolíky. Z kostelů neodstraňovala obrazy ani sochy, nezakazovala staré modlitby ani zpěvy. Církev podřídila státu tím, že přikázala, aby se lid při bohoslužbě modlil za svou královnu. Na rozdíl od svého otce Jindřicha se sice neoznačovala jako hlava církve, ale přijala titul „Nejvyšší správce církve“. Doufala, že náboženské rozpory časem ztratí svou ostrost a vyšumí do ztracena.

Okamžitě po korunovaci se na ni sesypaly návrhy k sňatku. Tehdejší názory mohly připustit ženu na trůně, ale nepřipustily, že žena může být stejně schopná vlády a politického myšlení jako muž. Od Alžběty se očekávalo, že si za poradních hlasů svých rádců vybere náležitého ženicha a postará se spolu s ním o posílení a zachování dynastie. Alžběta však se sňatkem nepospíchala. To, proč se nikdy neprovdala, nikdy nikdo uspokojivě nevysvětlil. Po evropských královských dvorech sice kolovaly pověsti o nějaké fyzické anomálii, která jí brání v manželském soužití, ale informace o nich nejsou považovány za důvěryhodné. Daleko pravděpodobnější je její vnitřní strach z toho, že se vydá na milost a nemilost někomu, kdo se k ní posléze zachová stejně surově jako její otec k matce. V neposlední řadě musíme vzít v úvahu dělbu moci, která by po svatbě zákonitě následovala. Názory, které nemohly připustit, že by Alžběta mohla být stejně schopná jako kterýkoliv muž, měly kupodivu pravdu. Nebyla stejně schopná jako kterýkoliv jiný muž. Mladá královna byla totiž daleko schopnější…

O tom, jak probíhalo její panování, budeme hovořit v dalším čísle.

 

Alžběta První – druhá část

V posledních řádcích našeho předchozího článku nastoupila Alžběta na trůn a stal se anglickou královnou.

Nebylo snad království, kde by se neuvažovalo, kdo bude jejím manželem. Královna sama se sňatkem nijak nespěchala. Postavení „panenské královny“ jí vůčihledě dělalo dobře a tím, že se zatím nevdávala, si zajišťovala přísun nápadníků ze všech konců tehdejšího civilizovaného světa. Ti jí líbali ruce, kladli před ni dary a hlavně po ní nic nechtěli. Alžběta byla totiž realisticky myslící žena a uvědomovala si, že ve chvíli, kdy muži podá ruku, bude její samostatné postavení otřeseno – ne-li navždy ztraceno. Mezi svými přáteli se však o svých uchazečích i jejich vyslancích vyjadřovala velice jedovatě (při kvadratuře Merkur/Pluto to snad ani jinak neuměla). O její přízeň se však ucházeli i mnozí její poddaní, kteří doufali, že se sňatkem se svou panovnicí povznesou. Jedním z nich byl notorický záletník Robert Dudley, který byl však bohužel tak trochu ženatý. Jeho manželka byla však těžce nemocná a on mohl počítat s tím, že bude brzy volný. Někdo však nebesa předešel a manželka byla na jejich venkovském sídle nalezena pod schody mrtva se zlomeným vazem. Alžběta i Dudley se snažili prokázat, že jsou nevinní, ale lidské řeči jsou lidské řeči. Byli nuceni omezit své kontakty a čekat, až nevítaný halas kolem jejich záležitostí umlkne.

Kancléř Cecil však se sňatkem na svou královnu naléhal i z jiného důvodu: Dobře si totiž uvědomoval, že v době, kdy je život člověka na každém kroku ohrožován, je potřeba, aby mělo království nejenom úřadujícího monarchu, ale i následníka trůnu. V případě stále svobodné Alžběty tomu tak nebylo a zodpovědný kancléř se určitě třásl při představě, že mu panovnice zemře a království se opět ocitne na pokraji občanské války. Tato možnost přinášela i další nemilou představu: V případě, že by Alžběta zemřela bez dědiců, by se její dědičkou a nástupnicí stala královna Skotska – Marie Stuartovna, což by opravdu hrozilo velkými nepříjemnostmi. Marie Stuartovna byla totiž nejen žena velké krásy a zajímavých osudů, ale byla to i přesvědčená katolička, kter s reformovanou církví nechtěla mít nic společného. Jak se však mohl stát, že po anglickém trůnu sahala skotská královna? Důvodem byla tehdejší politika, která děti provdávala do stejně vysoce postavených rodina a tím vytvořila královské rodiny jako hustou spleť více či méně blízkých příbuzných. Stejně tomu bylo i v tomto případě: Otec Alžběty – tedy Jindřich VIII. – měl sestru Markétu, která se ještě dávno před počátkem reformace provdala do Skotska. Jejím synem byl Jakub V., jež si za manželku vzal francouzskou šlechtičnu z rodu Guissů. Jako první potomek se jim narodila dcera Marie a to 8. prosince 1542 v Cinlithgow. Dalších potomků už nebylo, protože král Jakub V. sedm dní po jejím narození zemřel.

Vdova vzala dceru a převezla ji do Francie, kde jí dala skvělou humanistickou výchovu a potom ji zasnoubila s následníkem trůnu – s dauphinem, pozdějším Františkem II. Protože se hodinu narození malé Marie nepodařilo zjistit, budeme pracovat s kosmogramem, ale i ten mluví dosti důrazně. Slunce na konci Střelce (pozor – jde o juliánský kalendář!) svírá trigon s Uranem v pásmu Regula na samém konci Lva; Venuše činí na téhož Urana kvadraturu a Jupiter je v opozici na Černou lunu v Beranu. Ctižádostivé sny Marie de Guise se splnily. Marie se opravdu stala v roce 1558 manželkou Františka II. (Saturn tvoří trigon na Lunu a na Merkura z radixu; Luna v direkcích vstupuje do Lva a Slunce nastupuje na Venuši). Mladý král neměl však bohužel pevné zdraví (o tom, co mu bylo, není jasných zpráv, šlo pravděpodobně o chronický zánět středního ucha a nějakou formu krční tuberkulózy). V roce 1560 umírá (tranzitní Uran konjunkce radixový Saturn, Neptun kvadrát Uran) a královna–vdova se ze zjemnělého prostředí francouzského královského dvora vrací do drsného Skotska, kterému nerozumí, které nechápe a které ji - upřímně řečeno - odpuzuje. Vládne v něm totiž šlechta, která panovníka (notabene sotva osmnáctiletou panovnici) nebere příliš vážně. Královnu navíc státnické povinnosti spíše obtěžují, a proto nechává hospodařit jednoho ze svých nevlastních bratrů – takto nemanželského syna svého otce.

Královna nemá tedy ani moc, ani prostředky, ale pýcha a neschopnost domyslet důsledky svých činů jí přesto nechybí. Do znaku si dává barvy Anglie a nechává se nazývat královnou Anglie. Alžběta se jí – kupodivu – snaží omlouvat a tolerovat. Považovala ji za státnicky neschopnou a měla pravdu. Marie byla se svým humanistickým a jednostranně múzickým vzděláním jako královna totálně k ničemu. (Odmítla třeba podepsat smlouvu o vzájemném porozumění mezi Anglií a Skotskem). Navíc měla talent přitahovat ctitele a vyvolávat vášně, aniž by potom věděla, co má s nimi vlastně dělat. Ve své zemi se záhy zamilovala a vdala za anglického poddaného lorda Darnelyho. Ten za nevěstou spěchal natolik, že se ani své královny nezeptal, zda s jeho krokem souhlasí (což vztahu mezi sestřenicemi taky nepřidalo). Když se jim narodil syn – pozdější král Jakub VI., poslala Alžběta drahocenný dar (zlatou křtitelnici), ale kmotrou být odmítla. Měla tak dobrý politický instinkt nebo šlo o ryze osobní důvody? Z manžela mladé královny se totiž vyklubal pijan a surovec a soulad v manželství vzal za své. Střelcovská královna však své problémy řeší jako obvykle – velkoryse a bez ohledu na následky. Když navíc její manžel vlastním rukama se svými kumpány zabil jejího sekretáře a důvěrníka, rozhodla se jednat: spolu s třetím důležitým mužem v jejím životě – s earlem z Bothwellu – se rozhodla, že si vrátí svobodu. Darnley ležel nemocen ve svém venkovském sídle a královna ho šla navštívit. Následující noc vyletěl dům i s obyvatelstvem do povětří a mrtvola královnina manžela byla nalezena nahá v zahradě. Nikdo nepochyboval, že to udělat Bothwell a každý věděl, na čí pokyn jednal.

Skandál pokračoval i nadále – zamilovaná královna se za vraha svého manžela za tři měsíce po ovdovění provdala. Stalo se to v roce 1566, kdy se jí Jupiter podruhé vracel na své radixové postavení a kdy si Marie naposled vychutnávala své postavení. Proti královně vražednici vystoupila šlechta, která se proti ní v roce 1568 vzbouřila (zajímavé jsou krásné aspekty Černé Luny na Lunu, Merkura a Saturna). Královna před nimi prchá do Anglie, kde požádá o politický azyl. Doufá, že ji Alžběta posléze pustí do některé evropské země, kde může v klidu dožít. Alžběta ji však po dlouhých devatenáct let držela na svých zámcích, slibovala jí osobní schůzku (nikdy k ní nedošlo) a pozorovala, jak do země pronikají papežští a španělští emisaři, kteří měli veřejné mínění naklonit v Mariin prospěch. Královna si uvědomovala, že živá Marie bude neustále ohrožovat klid a mír v říši. 25. října 1586 byla Marie odsouzena na zámku Forteringhay k smrti. Alžběta podepisovala rozsudek s nechutí, ale nakonec přece jenom pečeť přiložila. Marie Skotská byla popravena 8. února 1587, kdy jí stál Saturn na Černé luně a Slunce tvořilo konjunkci s Marsem. To, co královna Alžběta cítila, není nikde zaznamenáno, ale je pravděpodobné, že pocítila úlevu. Zachránila svou zemi před další náboženskou válkou a možná si chtěla oddychnout. Španělsko, které s Anglií zápasilo o prvenství na světových mořích, však nehodlalo přejít popravu katolické královny jenom tak mlčky… a vypravilo proti ostrovní říši svou nepřemožitelnou Armadu.

O tom, jak boje probíhaly, si povíme v příštím čísle.

 

Alžběta První – třetí část

Filip II., král španělský, se patrně nejdříve vůbec nechtěl plést do sporů, které měla královna Alžběta s Marií Stuartovnou. Nezapomeňme, že šlo o dobu, kdy měla Anglie do své budoucí velikosti daleko a kdy stála na periferii tehdejšího civilizovaného světa. Španělsko bylo oproti tomu říší, nad níž slunce nezapadalo a jenom shromažďovalo bohatství, o které se staraly kolonie. Do jeho přístavů připlouvaly koráby, vrchovatě naložené zlatem, stříbrem a kořením. A na tyto koráby číhali na moři angličtí piráti. Anglie neměla sama prostředky na to, aby si vybudovala zámořské základny, ale to jí v přepadání cizích lodí nikterak nevadilo. Piráti se stali hrozbou jak pro Španěly, tak pro Portugalce, což byly tehdy dva národy, které se o zeměkouli dělily. Když tedy hlava Marie Stuartovny padla na popravišti, stala se pro španělského krále přijatelnou záminkou k rozpoutání války proti Anglii, která měla samozřejmě končit jeho vítězstvím a obnovením nadvlády nad světovými moři. Jeho záměr podporovala i papežská bula, která každého anglického katolíka zbavovala poslušnosti, kterou by měl jinak své královně jako světské vrchnosti prokazovat. Národ měl naštěstí svou královnu v úctě a dal se do zbrojení, které šlo však o hodně pomaleji, než bylo zapotřebí.

Jeden z nejzkušenějších a nejodvážnějších pirátů se nabídl, že Španěly zadrží a zajistí tak ostrovům delší čas na přípravu obrany. Jmenoval se Francis Drake a byl to opravdový mořský vlk. Do dějin vešla jeho cesta kolem světa, z níž přivezl pro svou královnu poklady v ceně půl miliónu liber. Královna ho za to pasovala na rytíře a dokonce osobně navštívila jeho loď. Jeho nabídku pomoci přijala až po delším váhání, ale nikdy svého činu nelitovala. Drake se ihned po obdržení souhlasu vydal na cestu. Usmyslil si, že napadne Španěly na jejich území – a podařilo se mu to. Když se objevil se svou flotilou před Cádizem, stáhlo se celé Filipovo námořnictvo do přístavu, kde hodlalo být v bezpečí. Drake proti nim použil prostředků, které nebyly sice příliš rytířské, ale byly účinné. Zasypal totiž přístav zápalnými střelami a pořádně lodi pošramotil. Španěly to sice nepotěšilo, ale zároveň ani příliš neohrozilo.

V Anglii se mezitím naplno zbrojilo, přičemž po bok královny se postavili i katolíci. Moudře totiž usoudili, že protestantská královna bude lepší než cizí vojsko (byť stejné víry), které bude jenom znásilňovat, krást a plenit. Alžběta se chovala tak, že by ji i dnešní odborník pro styk s veřejností pochválil. Hojně se objevovala na veřejnosti, nechávala si od svých poddaných líbat ruce a navštěvovala svá vojska. Nahlas tvrdila, že bude svou zemi bránit do poslední kapky krve a zdůrazňovala, že doufá ve své poddané, kteří jsou její jedinou oporou. 29. května 1588 vyplula Armada do Atlantiku a 29. července byly její první lodě zpozorovány v ústí Kanálu. Bitva začala vzápětí a neobratné španělské lodi v ní neobstály. Ze 130 galeon, které král Filip proti Anglii vyslal, se mu jich vrátilo pouhých čtyřiapadesát. Boj sice ještě nekončil (pokračoval i po Alžbětině smrti), ale posílení mezinárodní prestiže Anglie přinesl téměř vzápětí.

Alžbětě bylo už skoro šedesát let a nikoho ani nenapadlo, že by se ještě měla provdat. To však královně nebránilo v jednání, které by i dnes bylo považováno za poněkud nestandardní a které bylo v tehdejších letech až na hranici skandálu. Královna si totiž mezi svými dvořany vybírala ctitele, jímž sice občas milostivě uštědřila nějakou tu prebendu, ale od kterých očekávala stoprocentní oddanost. S tímto požadavkem se samozřejmě neslučovala představa sňatku, a proto trvala na tom, aby její favorité zůstali svobodní. Robert Dudley po dlouhá léta doufal, že se stane princem manželem a získá tak královskou důstojnost. Když se však oženil, královna na jeho ženu zanevřela do té míry, že jí nevěnovala sebemenší pozornost. Přesto však jeho nedostatek loajality zanechal stopy na pevnosti jejich vzájemných vztahů, které od té doby začaly pomalu ztrácet svou někdejší intenzitu. Královna se starala, aby na svém dvoře zářila jak náleží. Vystupovala v nádherných róbách, ověšená klenoty a ozdobená pověstnou vysokou parukou, zatímco její dvorní dámy se směly pohybovat pouze v tmavých nenápadných šatech. O tom, jak její chování hodnotili její dvořané, se toho moc neví, ale je poměrně dobře známo, jak málo se její výstřednosti v odívání zamlouvaly jejím poddaným. Z umírněných protestantů se totiž odštěpili puritáni, kteří se zcela drželi příkazů bible a podle ní si organizovali svůj denní i pracovní život. Pařil k nim jak její oddaný služebník Cecil, tak i vrchní žalářník zemřelé Marie Stuartovny, který stroze odmítl naznačené přání, podle něhož měla Marie zahynout jídlem nebo jinou „nehodou“. Jeho svědomí mu prostě podobnou službu monarchii nedovolilo. Alžběta se však k přejímání puritánských mravů příliš nehnala. Její róby byly čím dál okázalejší a její ctitelé čím dál mladší.

Nevím, zda má angličtina podobné úsloví jako je to české, které praví Když chytí stará stodola, to je teprve fajrunk, které se v případě Alžběty naplnilo měrou vrchovatou. Posledním z jejích velkých favoritů byl lord Essex a rozmanité peripetie jejich vztahu zaměstnávaly drbny obojího pohlaví na všech evropských dvorech. Hádky střídaly smiřování a ve chvílích, kdy mezi nimi vládl mír, se královna starala, aby ničím nestrádal. Byl to prostředek, jak ho udržet v Anglii a po svém boku, zatímco ctižádostivý mladík toužil po vojenských vítězstvích a poctách, které dostane sám za sebe a nikoliv jako favorit královny. Dá se říct, že se mu jeho plány podařily. Po velkolepém úspěchu v bitvě o Cádiz se vracel zpátky jako velkorysý hrdina (zakázal totiž dobyté město vyplenit). Když se Alžbětin věrný rádce Cecil chystal na zasloužený odpočinek, Essex se celkem logicky domníval, že nastoupí na jeho místo. Královna si však vybrala mladšího syna svého dlouholetého ministra. Ten byl sice hrbatý, ale hlavu měl na svém místě – a to nakonec zvítězilo. Vztah královny a jejího favorita zatím spěl k zániku. Alžběta mu dokonce jednou před celým dvorem nafackovala. Aby si vylepšil své postavení, ujal se v roce 1599 vedení akce, která měla vést k potlačení vzpoury v Irsku. Tam však neuspěl a vysloužil si od královny velice tvrdou kritiku. Bouřlivák, který byl zvyklý na své výsadní postavení, opustil Irsko a jel za královnou. V Londýně se dostal přes služebnictvo do ložnice své panovnice a strnul. Královna právě vstávala a neměla ani čas, aby se nalíčila a upravila. Jsou věci, které stárnoucí krasavice neodpouští a osud nerozvážného mladíka byl zpečetěn. Hrozilo mu obžalování z velezrady a on – místo aby se stáhl a počkal, až se bouře přežene – zajal královniny důvěrníky, které k němu vyslala, aby s ním vyjednávali. Na takový útok mohla koruna odpovědět jenom trestem smrti, což se taky stalo.

Královna se zbavila své poslední lásky a jako realistická vladařka si uvědomovala, že její dny se pomalu schylují ke konci. Otázka nástupnictví se vyřešila velmi jednoduchým způsobem: dědicem se stal Jakub Skotský, syn popravené Marie Stuartovny. Stačilo vyčkat a do klína mu spadla obě království. Přesto, že královna o jeho dědictví nepochybovala, nahlas ho za svého dědice nikdy neoznačila. Její váhavost zase jednou zvítězila nad prozíravostí vládkyně. Alžběta I. zemřela dne 24. března 1603 po dlouhé vládě, která trvala čtyřiačtyřicet let a čtyři měsíce. Jako žena – a tedy bytost, která byla považována za méněcennou – dala své jméno celé epoše. Ta potom odstartovala éru, na jejímž konci bylo britské impérium a Anglie jako královna světových moří. O její povaze si můžeme myslet cokoliv. Jako královna si však vzpomínku rozhodně zaslouží.

(Publikováno v časopise Phoenix v roce 2004.)

Astroložka JaGa

Pro sestavení horoskopu potřebuji datum, čas a místo narození.

Horoskopy vykládám výhradně při osobním styku.

Kontakt

dr. Jarmila Gričová Šumbarská 704
735 41 Petřvald
+420 777 575 627 gricova.jarmila@gmail.com