09/2005) Požár sněmu

Když něco hoří, obvykle se kolem nahrne spousta čumilů. Někteří se sice snaží aktivně pomáhat, ale většina stojí, pozoruje hasiče a přikládá komentáře, které jsou stejně o ničem. Když v noci z 27. na 28. února 1933 hořel říšský sněm v Berlíně, končil první měsíc, v němž byl Adolf Hitler ve funkci kancléře. Požár padl do velmi zjitřené doby. Dne 3. února se totiž Hitler sešel s představiteli armády a poprvé nahlas oficiálně promluvil o budoucím ovládnutí Evropy. Když pak v pozdním večeru 27. února vzplanul sněm, byla to pro Hitlera vhodná záminka k tomu, aby hned druhý den vyhlásil nouzové zákony, jimiž rušil všechny ústavní články na ochranu občanské a osobní svobody. Z požáru obvinil komunisty a začalo se zatýkat. Na místě byl zatčen Marinus van der Lubbe, což byl Holanďan, homosexuál a pyroman, jež se o založení požáru pokusil už několikrát. Byl bez košile, kterou vrhl do plamenů a u sebe měl ještě několik nepoužitých podpalovačů.

Vyšetřování zjistilo, že požár byl nade vší pochybnost založen a to současně (nebo téměř současně) na několika místech. Bylo nemožné, aby to zvládl jeden člověk – nato nevalné inteligence – sám. Navíc nebylo zcela jasné, jak se do přísně střežené budovy vůbec dostal. Musel mít spoluviníky a to museli podle všeho být komunisté, kteří se snažili zbrzdit nové a skvělé národně socialistické pořádky. Obviněn byl tedy Ernst Torgler, který v ten den v budově sněmu byl a tři bulharští komunisté – Dimitrov, Popov a Tanev. Všichni byli ve vazbě a chystal se soud. Mezitím však Göring jako pruský ministr vnitra vytvořil ze členů SA a SS pomocnou policii, která zaváděla pořádek. Před volbami se tedy podařilo preventivně zlikvidovat opozici a skutečné i potencionální odpůrce. Požár sněmu byl tedy vhodnou záminkou k represím. Když se se starými latiníky zeptáme Cui bono? (tedy pro koho byl požár dobrý a komu byl nejužitečnější) je odpověď jasná.

Mezinárodní fórum však ostražitě sledovalo německé události a režim se pořád ještě snažil udržet alespoň zdání legálního postupu – a proto se připravoval korektní proces. Začal 20. září 1933 v Lipsku a na obranu obviněných se hlásil každý levicově smýšlející právník z celé Evropy (od nás například Ivan Sekanina). Předsedou senátu byl jmenován soudce Bünger, což byl starý a úctyhodný soudní matador. Vedení procesu se tedy stalo na jedné straně exhibicí Dimitrova (ten byl osudný den v Mnichově a měl na to svědky, kteří se ještě nebáli svědčit v jeho prospěch). Jeho protihráčem byl Hermann Göring, který na své politické odpůrce chrlil oheň a dým. Nikdy nikdo však nevysvětlil, jak je možné, že přísně střežený objekt vyhořel, nikdo neobjasnil, jak se tam Lubbe dostal a jak ho dokázal zapálit. Obžalovaný nepromluvil a nehájil se. Když 22.12.1933 proces skončil, dostal trest smrti, zatímco ostatní byli osvobozeni. Přes všechny manipulace, které proces provázely, však šlo o korektní právní jednání, kdy se mohli obžalovaní hájit a kdy soud rozhodoval při nedostatku důkazů v prospěch obžalovaných. V procesech, které probíhaly později, si už vládnoucí moc nenechala nějakým právem do svých politických plánů mluvit. Bohužel nešlo zdaleka jenom o hitlerovské Německo a procesy, v nichž stáli na straně obžalovaných komunisté.