10/2004) Karel Kryl

Dne 3. března 1994 jsem jako obvykle seděla v práci za stolem a když zazvonil telefon, automaticky jsem po něm sáhla. Ohlášení jsem ani pořádně nedokončila a ve sluchátku se ozvalo: „Teď hlásili, že umřel Kryl!“ Dá se říct, že ve mně zatrnulo. Zemřela totiž legenda šedesátých let a autor písní, které ještě hluboko v letech osmdesátých provázely téměř každé soukromé sezení.

Když se Karel Kryl v roce 1944 narodil (bylo to přesně 12.4.1944 ve 2.15 SELČ v Kroměříži – hodina získána díky laskavosti Pavla Turnovského), vrcholila druhá světová válka. Záhy po ní následoval Vítězný únor a rodina přišla o tiskárnu, ve které dělnická třída rozbila stroje jako symbol nenáviděného vykořisťování. Rodina je vystavena takovému tlaku, že se stěhuje do Nového Jičína, odkud Karel odchází na keramickou školu do Bechyně. Jako všude, kde se po něm vyžaduje řád, tam má potíže. Když se podíváme do horoskopu, ani nás to nepřekvapí. Opozice Luna/Uran není z těch, které by vyrovnaný přístup podporovaly. Po škole následuje nástup na vojnu, po tom spolupráce s různými divadly malých forem. Nastupuje pražské jaro a život mu konečně ukazuje svou hezčí tvář. Idylku přeruší srpnová okupace, která mu paradoxně přinese největší vzedmutí popularity. Jeho slova o tom, že „prší a venku se setmělo…“ si zpívá skoro každý, aniž ho napadne, že noc, která kvapem přichází, opravdu nebude krátká. Album, které se podle titulní písně jmenuje Bratříčku, zavírej vrátka, vychází 24.3.1969 (tranzitní Slunce jde po Venuši, Venuše spolu se Saturnem po Slunci a konjunkce Jupiter/Uran po Neptunu). Deska má enormní úspěch, ale nastupující normalizaci nezastaví. V dubnu vystřídá váhavého Dubčeka Husák a situace se začíná přiostřovat. Karel se logicky rozhoduje pro opuštění republiky a 9.9.1969 definitivně odchází.

V Mnichově začíná pracovat ve Svobodné Evropě, vydává další desky (Rakovina v říjnu 1969 a v roce 1970 Maškary). Život přináší smrt otce v roce 1971, svatbu a rozvod, pravidelné pořady ve Svobodné Evropě… a nakonec v roce 1989 festival české nezávislé kultury v polské Wroclawi. Tam jsem viděla legendu českého písničkářství poprvé a byla jsem překvapená, jak vypadal nenápadně a skromně. Když potom na konci vystoupení řekl: „Za měsíc v Praze“ nikdo z nás mu asi příliš nevěřil. Události se však hnaly mílovými kroky a on se opravdu 30. listopadu v Praze objevil – i když důvod byl více než smutný. 26. listopadu 1989 mu totiž umřela maminka a on dostal humanitární vízum na pohřeb. Následoval zpěv hymny spolu s Karlem Gottem z balkónu Melantrichu a posléze zklamání z revoluce, která zdaleka nenaplnila jeho představy spravedlivého vypořádání. 30. června 1991 konči po 22 letech ve Svobodné Evropě a rozhoduje se pro život, v němž bude rovnoměrně střídat pobyt v Německu a v Čechách. Na jaře 1994 je s druhou manželkou v Mnichově, 2.3.1994 večer se jdou projít. Na ulici se mu udělá špatně, v bezvědomí je převezen do nemocnice a 3.3.1994 v 9.30 v Mnichově umírá. Smrt je zapříčiněna infarktem myokardu. Pohřeb se nakonec uskuteční v Praze v břevnovském kostele sv. Markéty, kde je taky pochován. Jeho smrtí přišel český folk (a vlastně celá česká kultura) o jednu ze svých legend. Zemřel člověk, který svým dílem oslovil minimálně dvě generace a jehož písničky se ještě pořád poslouchají. Na necelých padesát let života to opravdu není tak špatná bilance.