26/2005) Poutník

Dne 24. května letošního roku proběhla novinami zpráva, která se sice neobjevila na první straně novin, ale která byla zprávou skutečně převratnou. NASA oznámila, že sonda Voyager po 28 letech strávených v kosmu dospěla až k hranicím naší sluneční soustavy a pokračuje do dosud neprobádaného mezihvězdného prostoru. Sonda Voyager 1 byla vyslána do vesmíru 5. září 1977. V březnu roku 1979 proletěla kolem Jupitera, kde zkoumala nejenom planetu, ale i jeho měsíce. Překvapením byl třeba fakt, že na měsíci Io objevila sonda činné sopky a na Kallistu krátery. Další unikátní informace odvysílala sonda o Saturnu, jeho prstencích a měsících koncem roku 1980. Sondou podobného typu byl i Voyager 2, jež odstartoval 20. srpna 1977 a který vyslal navíc i informace o Uranu a Neptunu včetně jejich měsíců.

Nyní se obě sondy přiblížily až k hranici, za kterou už vliv našeho Slunce nesahá a kde tedy začíná pravý vesmír. V současné době je sonda od Země vzdálená na 14 miliard kilometrů. Obě sondy mají však kromě zjišťování dat, která vysílají k Zemi, ještě jedno velice důležité poslání. Jsou vybaveny poselstvím na měděné desce o průměru 30 centimetrů, jež je uložena v hliníkovém pouzdře. Na něm jsou vyleptány obrázky (jakýsi návod), které dávají instrukce k jejímu přehrání a další informace. Na desce jsou nahrány ukázky hudby, zvuky přírody, pozdravy lidí v 55 jazycích a jejich fotografie. Deska by měla i v náročných podmínkách vzdáleného vesmíru vydržet v „provozuschopném“ stavu nejméně miliardu let. Voyager 1 má vysílat až do roku 2020, kdy jeho palubní baterie zeslábnou natolik, že signál už nebude možné přijímat. Míří k souhvězdí Žirafy, kde se ocitne (pokud vydrží) kolem roku 40 272. Voyager 2 letí po jiné dráze a směřuje k souhvězdí Andromedy, kam by měl dorazit zhruba ve stejné době.

Zatím to vypadá, že jde o zprávu, které nemá s astrologií vůbec nic společného. I astrologové by si však měli uvědomit, že astronomie je základ, který dává našemu astrologickému snažení hmotný rámec a řád. Z lidského hlediska je totiž celá akce mírně řečeno kontraproduktivní. Pravděpodobnost, že poselství někdo chytí, rozluští, pochopí a rozjede se sem na Zemi se na nás podívat, je opravdu nicotná. Navíc zde na Zemi běží vývoj a nikdo neví, v které době se sem eventuelní příjemci dostanou a jak to tu bude vypadat. Celé týmy, které se na práci podílely, se nemohou těšit na to, že uvidí výsledek svého díla, což je pro člověka jedna z nejsilnějších motivací, která pro jakoukoliv činnost existuje. Nikdo z nás ani z našich dětí se nedozví, kdo a kde naše poselství ulovil a zda se mu to vůbec podařilo. Přes zdánlivou zbytečnost je přidání desky na palubu sondy Voyager velice důležitým gestem ze strany lidstva směrem do dalekého a hlubokého vesmíru: My jsme natáhli vstřícnou ruku směrem k civilizaci, která bude minimálně stejně rozvinutá jako ta naše v sedmdesátých letech (méně rozvinutá poselství nerozluští). My – jako lidstvo – jsme do vesmíru zavolali a čekáme, zda se nám ozve odněkud z hlubin odpověď. Je to opravdu jenom pokus, ale takový, který by bylo škoda neudělat – i když se nikdy nedozvíme, jak vlastně dopadl.