16/2006) Když se řekne…

…Cervantes, většině lidí automaticky naskočí Don Quiote, jeho věrný sluha Sancho Panza a krásná Dulcinea, kvůli které činí hrdinské skutky. Je to zajímavé, protože jde o román, který světlo světa spatřil na samém počátku 17. století a dodnes patří do zlatého fondu světové literatury. Je natolik skvělý, že dočkal spousty parafrází a osoba Dona Quiota se stala inspirací i pro spoustu dalších umělců. Když se však touto knihou pokusíte prokousat (myslím originál a nikoliv různá převyprávění) zjistíte, že to zdaleka není jednoduché a že se z dnešního hlediska rozhodně nejedná o čtivé dílko. Kromě roduvěrných hispanistů, pro které je to denní chleba, taky neznám nikoho jiného, kdo by to dokázal – a pokud se mezi čtenáři Astra někdo takový najde, má můj plný obdiv. Kdyby autor – plným jménem Miguel de Cervantes y Saavedra – věnoval stejnou péči psaní své autobiografie, šlo by v každém případě o dílo, které by se se zatajeným dechem četlo dodnes. Většinou totiž život autora v množství zajímavých příhod za jeho knihami jenom pokulhává, ale v tomto případě je bez námahy na celé čáře předčí.

Miguel Cervantes se narodil 29.9.1547 a protože byl synem ranhojiče, poznal už velice brzy hloubku lidského utrpení. Později studoval v Seville a v Madridu, v roce 1569 odjel do Říma jako komorník kardinála Aquavivy. Tam se nechal najmout k námořnictvu, bojoval ve slavné bitvě u Lepanta (1571). Zde ho zasáhla do hrudi dělová koule, což přežil(!!!) a když se probral z bezvědomí, zjistil, že mu mezitím felčaři uřízli ruku až k lokti. V následujících letech bojoval po boku Juana d´ Austria. Když se vracel domů, měl s sebou doporučující dopisy od něj i od vévody de Sessa. Nedaleko Marseille jeho loď zajali turečtí piráti a odvlekli ji do Alžíru. Tam se dostali k dopisům a usoudili, že mají v rukou významného španělského vojevůdce a požadovali vysoké výkupné. Z Cervantese se stal otrok vzpurného ducha, jenž se několikrát pokusil o útěk, který se buď nepodařil nebo ho některý ze spoluotroků prozradil ještě dříve, než se o něj vůbec pokusil. Za zajetí se dostal až po pěti letech, kdy rodina shromáždila dostatečný obnos a vykoupila ho. Cervantes se sice vrátil do vlasti, ale ta na něj zapomněla. Jenom s obtížemi získal místo zásobovače armády, pracoval i jako výběrčí daní. Pro chyby v účtech byl dokonce i několikrát vězněn.

Svou nevalnou finanční situaci se snažil vylepšit psaním, ale valné zisky z toho neměl. Situace se otočila až v roce 1605, kdy světlo světa spatřil první díl knihy Důmyslný rytíř Don Quiote de la Mancha, který vzbudil odezvu po celém tehdy známém světě. Cervantes chtěl sice psát parodii na tehdy oblíbené rytířské romány, ale podařilo se mu vytvořit geniální podobenství o věčném střetu ideálů a skutečnosti. Další osudy knihy byly neméně dobrodružné jako osudy jejího autora. Když pracoval na druhém díle Dona Quiota, někdo ho předběhl (jak je vidět, s autorskými právy si hlavu nelámali ani v sedmnáctém století) a vydal pokračování, kde si z hrdiny i jeho autora zcela nepochybně utahoval. Autor však ukázal, že pořád ještě umí bojovat. Dopsal svůj vlastní druhý díl, který vydal v roce 1615, a v němž nakonec nechal dona Quiota zemřít. Je zajímavé, že si svého největšího díla nijak zvlášť necenil a za nejlepší ze svých prací pokládal idylický román o osudech milenecké dvojice. Zemřel v chudobě 23. dubna 1616. Ve stejný den se na věčnost odebral i další velký mistr slova – William Shakespeare.