21/2004) Je ho škoda

Podle vzpomínek těch, kteří ho zažili osobně, šlo o velice zvláštního člověka. Postavy byl vpravdě falstaffovské, rád jedl a pil, měl fantastický výstřižkový archiv (neboť v těch dřevních dobách zabíraly počítače celou místnost, vyžadovaly klimatizaci a to, že by si je někdo pořídil domů se rovnalo ještě divočejším fantaziím, než byly sci-fi knihy, jimiž se zabýval), absolutní paměť, a psal knihy, které byly snad ještě lepší než ty Dänikenovy. Bohužel – ve druhé polovině šedesátých let, které byly ufologii, pátráním po záhadách a kontaktům s mimozemšťany tak otevřené – žil v naší republice, která byla obehnána železnou oponou a kde byla profese literárního agenta, který se stará o popularizaci díla svého autora běžná asi tak jako dobře zásobovaný obchod s ovocem a zeleninou. Ludvík Souček se tedy autorem světového formátu v oboru sci-fi nestal, ale přesto jde o člověka i o život, který si malou vzpomínku zasluhuje. Narodil se 17. května 1927 (kde to bylo a v kolik hodin se mi nepodařilo zjistit). Slunce stálo ve znamení Býka v pásmu Algolu, na které tvořil sextil Jupiter z Ryb a kvadraturu Neptun ze Lva. Merkur je také v Býku (viz onen obrovský výstřižkový archív a tašky knih, které si tahal domů z různých zdrojů a které neuvěřitelným tempem hltal).

Po maturitě, kterou složil na konci války, nastoupil na Lékařskou fakultu University Karlovy, kterou v roce 1951 absolvoval jako stomatolog. Po praxi na klinice se z něj stal vojenský lékař (v roce 1954 – tranzitní Uran v sextilu na Merkura). Nejdříve byl dva roky v Koreji (na internetu je několik odkazů, které o jeho působení hovoří) potom pracoval ve Vojenské nemocnici, následně na ÚV KSČ, potom v armádní redakci v televizi. V roce 1976 odešel do invalidního důchodu (Pluto tranzituje přes Černou Lunu).

Literární dráhu začal v roce 1963 knihou Jak se světlo naučilo kreslit. Pamatuju si na ni z Městské knihovny v Hranicích a byla napsána tak čtivě, že i mě jako naprostého technického antitalenta donutila pochopit princip fotografie. V roce 1974 vyšla první kniha z plánované trilogie o tušení – Tušení stínu (Pluto tvořil sextil na radixovou konjunkci Luna/Saturn a napovídal, že půjde o téma, se kterým bude zápasit až do konce života). V roce 1978 následovala kniha Tušení souvislostí (Pluto tvoří kvadraturu na své radixové postavení). Třetí kniha – Tušení světla – už nevyšla. Existovala v jediném rukopisném exempláři, prý už ležela ve vydavatelství Albatros, kde ji připravovali k vydání a odtud záhadně zmizela v době, kdy autor umíral na poslední v nekonečné řadě srdečních infarktů.

Bylo to 27. prosince 1978, kdy se mu v progresích Merkur obracel z celoživotní retrogradity do přímého chodu. Zároveň šlo o den jeho lunáru, Saturn tvořil sextil na Pluta a uzly na Merkura). Fragmenty ze ztraceného díla se objevily až v roce 1992, kdy Pluto vytvářel sextil na jeho radixový Mars. Když se na počátku devadesátých let uvolnila nakladatelská politika, nikdo nečekal, že jeho proslulost přetrvá. Ludvík Souček si však s býčí vytrvalostí uhájil své místo na slunci ještě víc než dvě desítky let po své smrti. Ještě v roce 2000 se totiž jeho trilogie Cesta slepých ptáků umístila na prvním místě mezi nejpopulárnějšími knihami v žánru sci-fi. Sama jsem tento žánr nikdy nečetla, ale protože mám manžela, který této literatuře zarputile fandí, vzala jsem ji jednou z nedostatku jiného čtení do ruky – a už neodložila. Doporučuji vám, abyste sáhli do knihoven a buď si ji přečetli, nebo si ji oprášili. Tvrdohlavý Býk MUDr. Ludvík Souček si to za své dílo zaslouží.