27/2003) Zamyšlení (téměř) prázdninové

Jsou týdny, kdy se témata na fejeton jakoby sama tlačila do klávesnice. Databáze DAV se přímo předbíhá, aby mi pohodila zajímavá data narození ještě zajímavějších lidí, výročí prší a navíc zažívám věci, které si o písemné zpracování přímo říkají. Tento týden však k takovým nepatřil. Výročí narození měla sice princezna Diana a dalajláma, ale obě tyto osoby byly už tiskem vláčeny tolikrát, že mi připadalo zbytečné, abych k tomu ještě přidávala svoji neumělou špetku. Seděla jsem tedy u počítače, ťukala prstem do klávesnice a odolávala pohledům našich koček. Kdo má kočku, určitě zná pohled typu: Nech už toho, stejně to na nic není, zvedni se a radši nám dej něco do misky, která je zase prázdná (přičemž miska našeho Nostradama je prázdná neustále).

Ve chvíli, kdy jsem už opravdu nevěděla, co dělat, se zvedl můj muž a pravil: „Pojď, půjdeme se projít!“ (Čtenářky, které počítají dobu svého partnerského vztahu na dobu delší než desetiletí můj údiv nepřekvapí. Těm mladším to nemá cenu vysvětlovat, neb stejně nepochopí.) Vyšli jsem ven, byl krásný teplý večer po horkém dni (přesně řečeno středa 4. června), na nebi se rýsoval srpek měsíce ve znamení Lva a když jsme zašli kousek dál od našeho sídliště, byly vidět i hvězdy. I tak naprosto neromantický člověk, jako jsem já, začal uvažovat ne nad tím, co nám tyto vzdálené světy říkají, ale nad tím, jak vlastně lidé přišli na to, že by jim vůbec něco říkat mohly. Podle mého názoru (který bude patrně rozcupován jak vědci, tak i kolegy) k tomu nemalou měrou přispěly bezměsíčné noci v oblastech kolem rovníku, kde jsou hvězdy daleko lépe vidět dodnes (a v dobách před naším letopočtem, kdy o elektrickém osvětlení ještě nikdo neslyšel, byly vidět ještě lépe) a které se pohybují po nebi v tanci, jež je sice svázán pevnými pravidly, ale který je proměnlivý a nikdy se neopakuje. Zároveň jsem si vzpomněla na všechny ty noci, které jsem na rozhraní dětství a dospívání trávila na skautských táborech, kde jsme drželi hlídky a kde jsme se v takových světlých nocích učili souhvězdí poznávat. Současně jsem pocítila stín hrdosti na to, že se nacházím ve městě Praze, která byla dobrými hvězdopravci proslulá a kde žil Johannes Kepler, který nebeská tělesa sevřel do striktně stanovených zákonů, aniž jejich tanci ubral byť jenom kousek jejich původní svobody a krásy. V takovýchto a podobných úvahách jsme prochodili skoro dvě hodiny.

Když jsem se vrátila domů, usedla jsem ke klávesnici a na jeden zátah napsala tento fejeton. Když si tak po sobě řádky čtu, vidím, že je vlastně o ničem. Protože však nastává doba dovolených a mnohým z vás se podaří dívat na hvězdy v místech, kde se na ně dívali naší předkové, kteří uskutečnili na astrologických cestách první nelehké kroky, moc vás prosím, abyste se nedívali jenom pod nohy. Občas je dobré zvednout i hlavu vzhůru a podívat se na hvězdy, které určovaly život mnohým pokolením před námi a snad budou určovat i mnohým po nás. Udělá to dobře nejenom naší krční páteři, ale i naší duši. Filosof Kant kdysi řekl, že ho udivují jenom dvě věci – hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. Měl pravdu.