41/2002) Síla negativního myšlení

O síle myšlení pozitivního bylo už popsáno neskutečné množství stránek. Psalo se na nich o tom, jak si trénovat optimismus, jak si sám sebe představovat v situacích, kterých chceme dosáhnout, jak se připravovat na úspěch, který zcela jistě po takovém tréninku musí přijít... O síle negativního myšlení tam bylo řečeno málo, i když je podle mého názoru snad silnější než to myšlení pozitivní. Důkazem toho je i jeden mladý důstojník. Nevěříte? Byl to jeden ze sloupů klasické ruské literatury, velký romantik Michail Jurjevič Lermontov, který se narodil dne 15.10.1814 ve 12.15 GMT v Moskvě. (zdroj - Rossijskaja kniga kart). Pocházel z poměrů, které by dnes zvedly i toho nejliknavějšího dětského psychologa ze židle. Tatínek byl totiž velmi krásným, leč také docela chudým vojákem. Maminka byla také velmi krásná a na rozdíl od tatínka i bohatá. A protože to nebyla pohádka, nevztáhla její maminka ruce a nepožehnala jim. Nemohla to udělat už jenom proto, že se se sňatkem své dcery nikdy nesmířila. Ta zemřela ve chvíli, kdy jejímu synkovi byly necelé tři roky. Babička se začala soudit o opatrovnictví nad dítětem (řečeno dnešní terminologií šlo jí šlo hlavně o to, aby z jeho dušičky vyšachovala otce) a soud samozřejmě vyhrála. Dostala tedy vnuka do výhradní péče do jeho šestnácti let.

O pozoruhodných rodinných vztazích svědčí v horoskopu kvadratura Slunce/Saturn a Slunce/uzly a Pluto v prvním domě. Obě světla jsou v domě osmém, což opět napovídá setkání se smrtí a se smutkem v mladém věku. Je však pravda, že babička na vzdělání svého vnímavého vnoučete nešetřila. Jeho životní cesta však byla určena snad už před narozením. Pro mladého muže z takové rodiny byla jenom jediná možnost a to armáda. Lermontov z ní byl poněkud rozpačitý. Jiný životní směr si snad nedovedl představit, ale jeho svobodomyslný duch romantika narážel na omezení, které každá armáda do života přináší. Přesto za své vojenské služby vytvářel své nejkrásnější poémy, jež situoval z valné části na Kavkaz, s nímž se cítil duševně spřízněn. Zabýval se také úvahami o svobodě člověka, o předurčení, osudu a jiných podobných věcech. A v jeden takový večer napsal překrásnou báseň o mrtvém, který leží v údolí Dagestánu s olovem v hrudi a kdesi daleko si o něm povídají mladé ženy s květy na ramenou. A jenom jedna nic nepovídá a mlčí, protože se jí zdá o rokli Dagestánu, kde leží její milý s prostřelenou hrudí. (Báseň doporučuji k přečtení, protože takto převyprávěná ztrácí polovinu svého kouzla).

A nyní přichází ke slovu ona síla negativního myšlení. Lermontov se totiž na Kavkaze přátelil s jistou rodinou, jejichž dceru nazýval dokonce Kavkazská růže. Když se vrátil z Moskvy, byla dívka zasnoubena s člověkem, který se mu ani trochu nelíbil. On na jeho adresu pronesl několik vtipů (co jiného lze očekávat od Merkura ve Štíru?), jeho sok se urazil a vyzval ho na souboj. Odehrál se 27. července 1841 v horách. A skončil přesně tak, jak bylo napsáno v básni. Ležel s olovem v hrudi ve vyprahlém údolí a snad si ani neuvědomil, že v něm svět ztrácí velkého básníka. Doufám, že pro něj ta slečna, která se jeho zásluhou dostala navždy do dějin světové literatury, aspoň plakala.