07/2005) Alois Rašín

Kdysi jsem dostala pozvánku na vernisáž jisté důležité výstavy. Důležitá byla mimo jiné i proto, že se zahájení účastnil tehdejší pan president Havel se svým šéfem kanceláře Medkem. Hlava státu v průvodu ochranky vstoupila a osud si se mnou a s mým manželem zahrál zajímavou hru: Nějakým řízením osudu jsme se dostali těsně vedle presidenta, jeho kancléře a kurátora výstavy, který jim (a tedy i nám) podával výklad o jednotlivých exponátech. Až kolem nás se nastavěli ramenatí pánové, kteří si do klop huhlali metafyzická hesla typu: „Hoši, uzavřeme krabici“ a podobně. Nikoho z nich nenapadlo, že v krabici jsou kromě těch, které střežit mají, i dva takoví, jež by měli být podle všech zákonů vně. Až po delší době jsem si uvědomila, jak je president zranitelný a jak bych mu – kdybych ovšem bývala byla chtěla – mohla ublížit.

Když jsem se o své dojmy dělila s kamarádem historikem, jež nás na tuto akci zval, byla mi odpovědí suchá úvaha o tom, že politicky motivované atentáty nemají v naší kotlině tradici a proto se jich netřeba přehnaně obávat. Jeden takový atentát se u nás však přece jenom udál a podařil se. Obětí byl tehdejší ministr financí dr. Alois Rašín, od jehož smrti uběhne 18. února 82 let. Narodil se 18.10.1872 jako deváté dítě v rodině pekaře v Nechanicích a protože měl dobrou hlavu, vystudoval gymnasium, po němž se zapsal na lékařskou fakultu, ale ze zdravotních důvodů záhy přešel na práva. Na veřejnosti se jeho jméno stalo známé už na počátku devadesátých let, kdy byl jedním z vůdců Omladiny, za což byl 14. února 1894 odsouzen k dvouletému žaláři. V listopadu 1895 byl amnestován, dostal zpět i titul doktora práv a vrátil se zpět do politického života. Založil také státoprávně radikální stranu, která však u voleb v roce 1901 propadla. Do politiky se po krátkém intermezzu, během něhož se živil jako advokát, vrátil až v roce 1907, kdy začal pracovat pro mladočeskou stranu. V roce 1911 se za tuto stranu stal poslancem vídeňského sněmu a věnoval se především ekonomickým a národohospodářským otázkám.

Po začátku 1. světové války se zapojil do činnosti protirakouské Maffie, načež byl v červenci roku 1915 zatčen a v červnu roku 1916 odsouzen k trestu smrti. Než ho však stihli vykonat, zemřel František Josef I., a vládu převzal císař Karel, který amnestoval všechny politické vězně (možná i na to si mohou vzpomenout ti, kterým bylo tak trnem v oku jeho nedávné blahořečení). Hned po návratu z vězení se vrátil k politické práci, byl jedním z mužů 28. října a prvním českým ministrem financí. V této funkci napomohl velmi významně stabilizaci československé měny. Zároveň zahájil politiku deflace, díky níž se předválečná koruna stala jednou z nejstabilnějších a nejsilnějších měn. Jeho ekonomické koncepce byly však nesmírně tvrdé, rétorika nevybíravá a popularita silně klesala. 5. ledna 1923 ho postřelil anarchokomunista Josef Šoupal a smrtelně ho zranil. Ministr svým zraněním vzdoroval až do 18. února 1923, kdy zemřel. Je pravda, že to byl člověk tvrdý a nediplomatický. Je ale také pravda, že hlavně jeho zásluhou se Československu vyhnula hyperinflace, která ve druhém desetiletí 20. století zasáhla všechny okolní státy.